Historie Čelákovic a českých a moravských zemí

VLÁDCI ČESKÝCH ZEMÍ

VLÁDCI ČESKÝCH ZEMÍ
Sámo francký kupec Frankové germánské kmeny kolem německé řeky Rýn, první doložený vládce v českých zemích. Data jsou jen přibližná 600 narozen, 623-661 vládl. O Sámovy se dozvídáme jen z legend. Původ neznáme, údajně byl krutý bojovník a vydal se do českých málo obydlených zemí získávat otroky. Měl mnoho manželek a potomků. Jeho hordy plenily široko daleko a místní obyvatelé se jeho tažení účastnili. V Čechách bránil nájezdů Navarů, místní obyvatelé si ho zvolili vladařem. Jeho smrtí se jeho rozsáhlá říše rozpadla.	Mojmír I. 833-846 *795 +846 825-833 exisuje na Slovensku slovanské knížectví u Nitry 1833 je kníže Mojmír I. spojuje s moravskými slovany a zakládá Velkomoravskou říši	Rostislav 846-870 *? +asi po 870 synovec Mojmíra I. druhý kníže Velkomoravské říše. Pozval do Čech Konstantina (Cyril) a Metoděje, vznikla staroslověnština a písmo hlaholice. Zajal ho jeho synovec Svatopluk I. a odvlekl ho do Řezna	Svatopluk I.870-894 *840 +894 třetí a nejmocnější vládce Velkomoravské říše. Významný vojevůdce. Jeho synové byli Mojmír II., a snad i Predstav, což není doloženo. Svatopluk I. měl manželky Ludemíru a Gizelu sestru Arnulfa Korutanského.	Mojmír II. 894-906 syn Svatopluka poslední vládce Velkomoravské říše. Současně s Mojmírovci vládnou i Přemyslovci. V této době končí soužití českých, moravských a slovenských slovanů. Se Slováky nás znovu spojil až Tomáš Garrigue Masaryk. Dějiny Slovenska Území Slovenska bylo osídlené už před 250 000 lety. Písemně doloženy byli Keltové ve 4.století před n.l.. Usadily se zde i kmeny Svébů, Hunů, Ostrogótů, Langobardů, Gepidů a od druhé poloviny 5.století se zde dominantním etnikem stali Slované. Další historie Slovenska není známa. Slovensko je zmiňováno do roku 1918 jen jako Horní Uhry. Současná Bratislava je zmiňována jako Požóň nebo Prešpurk.	Spytihněv I. 894-915 asi 888 +921 první Přemyslovec asi 875 zemřel 1915 v Praze. Syn Bořivoje I. a Svaté Ludmily, vládli v Čechách. Na sněmu v Řezně složil vazalský slib králi Arnulfovi výměnou za obranu zejména před Moravany. Tímto aktem si Čechové taktéž zabezpečili jižní hranici země. Čechy byly oficiálně začlenily do sféry řezenského biskupství, s tím přišlo i vykázání slovanských duchovních, jež do Čech přivedl kníže Bořivoj. Spytihněv opevnil pražský hrad a a zřídil v okolí Prahy několik hradišť a měst. Jeho manželku a potomky neznáme.	Vratislav I. 915-921 *asi 888 +921 bratr Spytihněva I., vládl v Praze, na Pražském hradě založil Baziliku sv.Jiří, opevňoval Starou Boleslav. Datum narození neznáme. Roku 906 byl zasnouben se Stodorankou Drahomírou. Na knížecí stolec však usedl až po smrti svého bratra Spytihněva snad v roce 915. Vratislav zplodil asi sedm potomků, mezi nimiž byla budoucí knížata Václav a Boleslav. Zemřel 13.2.921 ve věku 33 let. Byl pohřben v klášteře sv.Jiří na Pražském hradě. Za Karla IV. roku 1379 byly ostatny vloženy do olověné schránky.	Svatý Václav I. 921-935 *907 +935 český kníže, světec a patron české země. Vychován svou babičkou svatou Ludmilou. Ovládal latinu. Podporoval pěstování vinné révy a obilí. Zavražděn 28.9.1935 svým bratrem Boleslavem ve Staré Boleslavi	Boleslav I. 935-972 *915 +972 uvaný Ukrutný. Po nástupu na trůn vedl 14letou saskou válku s římským králem Otou I. Později byli spojenci a v bitvě na řece Lech u Augsburgu porazili Maďary a zahnali je zpět do Maďarska. Dobyl Slezsko, severní Moravu a Krakovsko. Založil řadu českých měst	Boleslav II. 972-999 *asi932 +999 zvaný Pobožný syn Boleslava I. Zaměřil se na ovládnutí stezek mezi Norimberkem a Kyjevem, tím jeho vláda získávala značné zisky. Byl mocným panovníkem s dobrými vztahy s církví. Dobyl Libici nad Cidlinou a vyvraždil konkurenční Slavníkovce. Zřídil několik klášterů a podpořil vznik pražského biskupství
Boleslav III. 999-1002 *965 +1037 syn Boleslava II. Pobožného. Jeho matka není přesně známa. Bratr knížat Jaromíra a Oldřicha. Boleslavova násilnická vláda zahájila první vážnou krizi přemyslovského státu (ačkoliv jeho nástupnické právo nikdo nezpochybňoval, rozhodl se zbavit se svých bratrů coby konkurentů). V mincovně Praha a Vyšehrad pokračuje v ražbě Denárů, jako jeho otec. Umírá 1037 zapomenut ve vězení v Polsku	Vladivoj 1002-1003 *? +1003 Původ nejasný. Dosazen Boleslavem Chrabrým na český knížecí stolec. v Řezně přislíbil, údajně „v důsledku moudré rady“, věrnost králi Jindřichovi II. a odměnou obdržel Čechy v léno. Stal se tak prvním českým vladařem, který si nechal Čechy udělit od římského panovníka, což byla významná změna poměru českých panovníků ke Svaté říši římské. notorický alkoholik	Jaromír 1003 *asi975 +1035 Přemyslovec vládl 1003, 1004–1012 a 1033–1034, syn Boleslava II. Pobožného a jeho druhé, neznámé choti, bratr Boleslava III. Ryšavého a Oldřicha. Narodil se někdy v 70. letech 10. století. Jaromír byl synem Boleslava II. a jeho manželky Emmy. Jaromírovo panování se prohloubilo závislost Čech na Říši. 1001 uprchl s matkou před krutostmi svého bratra Boleslava III. Ryšavého. Několikrát krátce vládl. Nakonec byl vykastrován, oslepen a 1935 zavražděn Vršovci.	Boleslav III. zvaný Ryšavý 1003 *965 +1037	Boleslav III. zvaný Ryšavý 1003-1004 *965 +1037	Jaromír 1004-1012 *asi975 +1035	Oldřich I. 1012-1033 *asi975 +1034 kníže, Přemyslovec syn Boleslava II. a neznámé ženy. mladší bratr Boleslava III. a Jaromíra. Jeho duhou ženou byla vesnická dívka Božena. Kníže Oldřich vyvedl zemi z krize způsobené boji o moc mezi syny Boleslava II. K Čechám násilnou formou trvale připojil Moravu. Aby si vládu nad Moravou upevnil, nechal v blízkosti bývalých velkomoravských hradisek stavět vlastní přemyslovská hradiska. Na jaře 1012 se Oldřich postavil do čela povstání proti knížeti Jaromírovi a svého bratra sesadil. Stal se knížetem a od krále Jindřicha II. přijal v říjnu Čechy v léno.	Jaromír 1033-1034 *asi975 +1035	Oldřich 1034 *asi975 +1034	Jaromír 1034-1034/1035 *asi975 +1035
Břetislav I. 1034/1035-1055 *1002 +1055 Přemyslovec syn Oldřicha a Boženy. Silný a sebevědomý panovník. Byl poražen římským císařem Jindřichem III. a musel požádat o odpuštění. Císař mu odpustil a tím získal oddaného a významného spojence. Spolu pak táhli do Uher	Spytihněv II. 1055-1061 *1031 +1061 Přemyslovec, přijal od římského císaře Jindřicha III. Čechy v léno. Založil litoměřickou kapitulu	Vratislav II. 1061-1092 *1031 +1092 První Český a Polský král. Nejvýznamější evropský prozíravý politik z rodu Přemyslovců. Manželka královna Svatava Polská. Druhorozený syn Břetislava I.	Konrád I. 1092 *1035 nebo 1036 +1092 zvaný Brněnský. Syn Břetislava I.Vládl krátce.Tím končí vláda Břetislavových synů	Břetislav II. 1092-1100 *? +1100 nejstarší syn Vratislava II., zakázal pohanství, v Praze židovské pogromy	Bořivoj II. 1100-1107 *1064 +1124 syn Vratislava II. a bratr Břetislava II. Břetislav II. označil za svého nástupce Bořivoje II. se svolením římského císaře Jindřicha IV. To odporovalo stařešinskému řádu a vznikly vleklé rozbroje mezi Přemyslovci	Svatopluk II. Olomoucký 1107-1109 *? +1109 V roce 1107 Svatopluk sesadil Bořivoje II. a stal se českým knížetem. Během své krátké vlády se snažil upevnit svou moc, ale čelil neustálému odporu svých příbuzných a české šlechty.	Vladislav I. 1109-1117 1065 1125 druhorozený syn krále Vratislava I. Než se ujal vlády obsadil Prahu Bořivoj II. Vladislav získal podporu císaře a právo volit německého krále za 500 hřiven stříbra. Vladislav se tvrdě vypořádal se svými odpůrci. 1115 založil kladrubský klášter. 1117 se do Čech vrátil Bořivoj II. a Vladislav mu z neznámých důvodů předal vládu. 1120 se Vladislav vrátil a Bořivuje vyhnal	Bořivoj II. 1117-1120 *1064 +1124 syn Vratislava II. a bratr Břetislava II. Břetislav II. označil za svého nástupce Bořivoje II. se svolením římského císaře Jindřicha IV. To odporovalo stařešinskému řádu a vznikly vleklé rozbroje mezi Přemyslovci	Vladislav I. 1120-1125 *1065 +1125 druhorozený syn krále Vratislava II. a Svatavy Polské. Než se ujal vlády obsadil Prahu Bořivoj II. Vladislav získal podporu císaře a právo volit německého krále za 500 hřiven stříbra. Vladislav se tvrdě vypořádal se svými odpůrci. 1115 založil kladrubský klášter. 1117 se do Čech vrátil Bořivoj II. a Vladislav mu z neznámých důvodů předal vládu. 1120 se Vladislav vrátil a Bořivuje vyhnal

Soběslav I. 1125-1140 *?1090 +1140 Přemyslovec zakladatel větve Soběslavovců. Nejmladší syn krále Vratislava II. a Svatavy Polské, bratr Vladiskav I. Neustále se svářil s bratrem Vladislavem I., v důsledku toho byl nucen odjet z Čech. Po návratu v únoru 1125 se bratři usmířili, Vladislav uznal bratrův nárok na knížecí stolec, souhlasili i čeští velmoži. Moravský Přemyslovec Ota II. vyzval ke společnému tažení na Soběslava německého krále Lothara III. Utkali se u Chlumce okr.Ústí n/L a Soběslav jednoznačně zvítězil. K poraženým se zachoval velkoryse a propustil je, ač neměl pověst lidumila. Dokázal být i krutý. Nevyhýbal se mučení, lámání kolem a čtvrcení.	Vladislav II. 1140-1172 *1110 +1174 nejstarší syn Vladislava I., český kníže a 2.Český král. Zvolen knížetem pro předpokládanou mladickou nerozvážnost a snadnou ovladatelnost. Předpoklady byly liché, po zvolení si snadno upevnil svou pozici. 1147 se vypravil se svým švagrem německm králem Konrádem III. a francouzským králem Ludvíkem VII. na křížovou výpravu do Svaté země znémé z bible (Jeruzalém o okolí). Výprava byla neúspěšná. 1156 byl císařem Fridrichem Barbarosou požádán o podporu v boji proti itlským městům. Za to byl korunován českým králem. 1772 se vzhledem k věku vzdává trůnu ve prospěch nejstaršího syna Bedřicha. 1774 zemřel. VG Praze vybudoval kamenný most přes Vltavu, nazvaný dle jeho ženy Juditin	Bedřich 1172-1173 *1142 +1189 Přemyslovec, syn krále Vladislava II. V českých zemích platilo v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich právoplatným nástupcem svého otce. O nejvyšší post v zemi se tak hlásili synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Ten však předal otěže moci staršímu bratrovi Soběslavovi, vládnoucímu s knížecím titulem. V létě 1178 ztratil Soběslav II. podporu Fridricha I. Barbarossy, čehož využil Bedřich, uplatil císaře a obdržel od něj Čechy v léno. Nejprve došlo v lednu 1179 mezi Bedřichem a Soběslavem k bitvám u Loděnice (u Berouna) a v Praze Na bojišti (u tehdejší vsi Nusle), ze kterých vyšel vítězně Bedřich, přestože první bitvu prohrál a u Loděnic se zachránil pouze útěkem. Na Moravě mezitím posiloval moc Konrád II. Ota z linie znojemských Přemyslovců. V roce 1182 dlouhodobá nespokojenost s panujícím knížetem vedla k propuknutí vzpoury šlechty v českých zemích, Bedřich byl vyhnán ze země a šlechta si zvolila za nového knížete Konráda Otu. Bedřich hledal pomoc u císaře Fridricha Barbarossy, který se rozhodl spor vyřešit na sněmu v Řezně v září 1182. Zde císař tvrdě zasáhl a zastrašil přítomné Čechy. V každém případě císař jen přilil olej do ohně. Oslabený stát byl pro Barbarossu jistě snáze ovladatelný. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo. V roce 1184, když byl Bedřich v Říši, pokusil se Soběslavovec Václav dobýt Pražský hrad, který ale ubránila kněžna Alžběta.	Soběslav II. 1173-1178 *1128 +1180 druhorozený syn Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uherské. Ačkoliv Soběslav II. je znám jako „kníže sedláků“, jeho sympatie k neurozenému stavu je třeba brát s rezervou. Především nedůvěřoval tehdy vznikající české šlechtě. Nejspíš nechoval ani příliš důvěry v císaře Barbarossu. Snažil se o rozšíření své moci, takže podporoval církev. Nový kníže byl brzy ze strany Barbarossy zatažen do sporu mezi císařem a papežem. Roku 1176 společně s údělníkem Konrádem II. Otou přepadl Rakousy. Spojencem proti rakouskému vévodovi Jindřichovi II. mu byli uherský král Béla III. a štýrský markrabě Otakar IV. Drsným útokem a doprovodným rabováním, jež se dotklo i církevních majetků, však na sebe Soběslav přivolal klatbu papeže Alexandra III. A stal se nakonec nepohodlný i císaři Barbarossovi. Také předáci země se odklonili od kritizovaného „selského“ Soběslava a přimkli se k bývalému pánu. Bedřich s vojskem přeběhlíků a pomocnými německými sbory na konci léta roku 1178 vtáhl do Čech a nakonec se zmocnil Prahy, kde zajal i Soběslavovu mladou ženu Elišku, dceru polského knížete Měška III. Když byl však v prosinci Bedřich císařem povolán na říšský sněm do Wormsu, pokusil se Soběslav dobýt Pražský hrad, dobře ovšem hájený kněžnou Alžbětou. Mezi Bedřichem a Soběslavem následně došlo v lednu 1179 k dvěma rozhodným bitvám: u Loděnice (severovýchodně od Berouna) a u Prahy, Na Bojišti (poblíž tehdejší vsi Nusle). Z první bitvy, která se odehrála 23. ledna, odešel Bedřich těžce poražen a ustupoval přes Brdy k Prčici, kde se k němu připojil Konrád II. Ota. O pouhé čtyři dny po první bitvě, tedy 27. ledna, se střetl se Soběslavem znovu, tentokrát na východním okraji tehdejší Prahy, na místě dodnes nazývaném Na bojišti, kde už díky pomoci Konráda Oty zvítězil. Údělný kníže z linie znojemských Přemyslovců, však už mezitím příliš posílil svou moc, když se mu jako prvnímu vládci podařilo spojit moravské úděly v jeden celek pod svou rukou. Soběslav II. se po naprosté porážce stáhl na jakýsi neznámý hrad. Odkud však brzy utekl do zahraničí, kde doufal najít pomoc. Nicméně již roku 1180 tam zemřel a zanechal po sobě bezdětnou vdovu Elišku. Ostatky knížete byly převezeny do Čech a uloženy k věčnému odpočinku na bazilice na Vyšehradě	Bedřich 1178-1189 *1142 +1189 Přemyslovec, syn krále Vladislava II. V českých zemích platilo v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich právoplatným nástupcem svého otce. O nejvyšší post v zemi se tak hlásili synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Ten však předal otěže moci staršímu bratrovi Soběslavovi, vládnoucímu s knížecím titulem. V létě 1178 ztratil Soběslav II. podporu Fridricha I. Barbarossy, čehož využil Bedřich, uplatil císaře a obdržel od něj Čechy v léno. Nejprve došlo v lednu 1179 mezi Bedřichem a Soběslavem k bitvám u Loděnice (u Berouna) a v Praze Na bojišti (u tehdejší vsi Nusle), ze kterých vyšel vítězně Bedřich, přestože první bitvu prohrál a u Loděnic se zachránil pouze útěkem. Na Moravě mezitím posiloval moc Konrád II. Ota z linie znojemských Přemyslovců. V roce 1182 dlouhodobá nespokojenost s panujícím knížetem vedla k propuknutí vzpoury šlechty v českých zemích, Bedřich byl vyhnán ze země a šlechta si zvolila za nového knížete Konráda Otu. Bedřich hledal pomoc u císaře Fridricha Barbarossy, který se rozhodl spor vyřešit na sněmu v Řezně v září 1182. Zde císař tvrdě zasáhl a zastrašil přítomné Čechy. V každém případě císař jen přilil olej do ohně. Oslabený stát byl pro Barbarossu jistě snáze ovladatelný. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo. V roce 1184, když byl Bedřich v Říši, pokusil se Soběslavovec Václav dobýt Pražský hrad, který ale ubránila kněžna Alžběta.

					Konrád II. Ota 1189-1191 *asi 1136 +1191 Od samého počátku své vlády v knížectví se Konrád Ota aktivně zapojil do politiky v říši. Například roku 1189 vyrazil na popud císařova syna Jindřicha do Míšeňska, kde došlo ke sporům mezi zde panujícími Wettiny. V zimě roku 1190 se s velmi početným českým oddílem asi zapojil do císařské korunovační jízdy Jindřicha VI., nástupce Fridricha I. Barbarossy. Toto tažení se mu stalo osudným. Stal se jednou z obětí moru, který vypukl v Jindřichově táboře nedaleko Neapole, kterou se císařští marně pokoušeli dobýt. Sjednotil Čechy a Moravu.	Václav II. 1191-1192 *? +? Když Konrád v roce 1191 odjížděl na výpravu Barbarossova syna, budoucího Jindřicha VI., do jižní Itálie, pověřil právě Václava správou země. Na této výpravě ovšem počátkem září Konrád zemřel a Václav se tak dostal na trůn. Proti němu ale krátce nato vystoupil pražský biskup Jindřich Břetislav a počátkem roku 1192 osobně vymohl u císaře Jindřicha VI., aby udělil Čechy v léno Přemyslu Otakarovi I. a Moravu jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi. Za slíbenou úplatu 6 000 hřiven stříbra císař svolil, zbavil Václava českého trůnu a knížetem provolal Přemysla. Video nenalezeno.	Přemysl Otakar I. 1192-1193 *asi 1153 +1230 nejstarší syn krále Vladislava a jeho druhé manželky Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým bratrancem, synem strýce Jindřicha) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn.	Břetislav Jindřich III. 1193-1197 Břetislav III. Jindřich byl český kníže panující v letech 1193 až 1197 a pražský biskup úřadující v letech 1182 až 1197. Pocházel z dynastie Přemyslovců, byl synem Jindřicha a jeho manželky Markéty. Jeho rodné jméno bylo Břetislav; jméno Jindřich používal jako pražský biskup. Studoval na univerzitě v Paříži. Zemřel dne 15. června 1197.	Vladislav Jindřich III. 1197 *asi 1160 +1222 syn krále Vladislava a jeho druhé manželky Judity Durynské, bratr Přemysla Otakara I.,Vladislavova krátká knížecí vláda trvala jen několik měsíců. Stihl ale do budoucna jeden významný krok. 1.11. 1197 prohlásil novým biskupem svého kaplana Milíka, také zvaného Daniel. Vladislav tak popřel Barbarossovo privilegium z roku 1187, který povýšil pražské biskupství na samostatný říšský útvar. Vladislav tak učinil z biskupa podřízeného knížeti a zároveň odepřel císaři právo investitury a přisoudil ho sobě. V listopadu vrthl nespokojený Přemysl Otakar znovu do Čech, přidali s k němu nespokojení a mladší šlechtici, zatímco s Vladislavem zůstala šlechta obdařená úřady. Vojska obou bratrů se střetla 6.12. 1197 někde mezi Prahou a Plzní. Namísto bitvy, kterou by možná Vladislav vyhrál, se s bratrem setkal na tajné schůzce. Vladislav se ve prospěch staršího Přemysla vzdal trůnu, napříště byl opět markrabím Moravy, ovšem důležité Olomoucko si ponechal Přemysl, Vladislav ho získal až roku 1212. Vladislav Jindřich jako moravský markrabě patřil k oporám královské moci, často s Přemyslem vystupoval v Říši (jako říššský kníže - Morava byla prohlášena v roce 1212 říšským knížectvím), sjednával důležité úmluvy na nejvyšší úrovni.

					Přemysl Otakar I. 1197-1230 *asi 1155 +1230 syn krále Vladislava II. se dožil zřejmě nejvyššího věku ze všech přemyslovských panovníků: i když neznáme rok narození, vládl českému království od roku 1198 až do své smrti v roce 1230. Byl první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky. Zaručila mu to Zlatá bula sicilská, vydaná roku 1212. Už ve středověku byl hodnocen jako obratný i vojensky zdatný politik, díky diplomatickým schopnostem tvůrce silného českého království a jeden z největších panovníků naší historie. Jeho odkaz ocenil císař Karel IV., když mu dal v jedné z kaplí katedrály sv. Víta na Pražském hradě zřídit velkolepý náhrobek. Králova tvář se rovněž objevila na papírové dvacetikoruně, vydané po rozdělení Československa. Jeho skutečnou podobu ale neznáme, umělecky zobrazen je společně se svou sestrou, abatyší Anežkou, na reliéfu v tympanonu baziliky a kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.	Václav I. 1230-1253 *1205 +1253 syn Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské, bratr svaté Anežky. Už ve svých dvou letech byl zasnouben s Kunhutou Štaufskou, dcerou římského krále Filipa Švábského. Jeho otec chtěl zajistit královský titul pro Václava ještě za svého života, a proto došlo roku 1216 k navrhnutí Václava coby českého krále, které vyšlo, ale korunovace nastala až v roce 1228, kdy byl korunován tzv. „mladším králem“. Avšak vlády se plně ujal až po smrti svého otce v roce 1230. Chvíli po svém nástupu na královský trůn se už ale ocitl v konfliktech s rakouským vévodou Fridrichem II. a svým bratrem Přemyslem, kterého se mu nakonec podařilo donutit k poslušnosti po jeho dvojnásobné revoltě.	Přemysl Otakar II. 1253-1278 *1233 +1278 socha na Prašné bráně v Praze. byl pátý český král, moravský markrabě, rakouský vévoda, štýrský vévoda, korutanský vévoda a kraňský markrabě z rodu Přemyslovců. Narodil se jako syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské. Přemyslův otec král Václav I. se ke sklonku života obklopil úzkou skupinou svých oblíbenců, stále více se izoloval od veřejného života a začaly se u něj projevovat podivínské vlastnosti. Hlavní příčinou změny jeho chování byl především skon jeho prvorozeného syna, moravského markraběte a rakouského vévody Vladislava v lednu 1247,[13][14] kterému coby následníkovi trůnu král věnoval velkou pozornost. Tu naopak poněkud upíral mladšímu, ale ambicióznímu Přemyslu Otakarovi. Dne 22. září 1253 náhle zemřel Václav I. Přemysla tato zpráva zastihla v Rakousích, do Čech přijel až za měsíc.Jeho nástup na český trůn proběhl hladce a bez problémů. V letech 1254 až 1255 se Přemysl účastnil křížové výpravy do Pruska, kterou zorganizoval olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. Z kanceláře bamberského biskupství přišla na jaře roku 1255 Přemyslu Otakarovi výzva aby kandidoval na římskoněmeckého krále. Účastnil se několika bitev. Zestárlá Markéta Přemyslovi nemohla dát dědice. Přemysl měl pouze nemanželské potomky a ty nemohli mít nárok na trůn. Přemysl se rozvedl a vzal si sedmnátiletou dceru Kunhutu haličského knížete Rostislava z rodu Rurikovců. Společně byli korunováni v katedrále svatého Víta. 1270-1272 byla třetí česko-uherská válka. 1272-1274 čtvrtá česko-uherská válka. Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278	Václav II. 1278-1305 *1271 +1305 Český a polský král, syn Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské. Po smrti svého otce měl jako sedmiletý poručníka Otu V. Braniborského. Vlády se ujal ve 12 letech. Byl ovlivňován Závišem z Falkenštejna partnerem jeho matky. Posléze ho uvěznil a nechal popravit. Václav II. zvelebil Kutnou Horu a tamější stříbrné doly a mincovnictví, razil pražské groše. Jeho vláda byla relativně klidná i když vztahy mezi Přemyslovci a Vršovci byly napjaté. Byl slabé postavy a k stáru nemocen. Vlády byly v těchto dobách kruté. V kronikách jsou zmiňovány úvahy: Když tě nezabiju dnes, pak mě můžeš zabít ty zítra.	Václav III. 1305-1306 *1289 +1306 Český, polský a uherský král, poslední Přemyslovec syn Václava II. a Guty Habsburské. 1298 v 9 letech zasnouben s dcerou Alžbětou uherského krále Ondřeje III. posledního Arpádovce. 1301 korunován na uherského krále, 1305 král český a polský. 1305 se oženil s Violou Těšínskou a 4 dny po svatbě zrušil zasnoubení s Alžbětou. V kronikách je zmíněn jeho nemravný život. 1306 zavražděn neznámou osobou. Jeho podoba je fiktivní, jeho vzhled není znám.

					Jindřich Korutanský 1306 *asi 1265 +1335 Český král, tyrolský hrabě a korutanský vévoda, syn Menharda II. Jindřich Korutanský odmítl podpořit Albrechtovo tažení do Čech proti českému králi Václavovi II. a přiřadil se ke spojencům českého rodu Přemyslovců. V roce 1306 se oženil s Václavovou dcerou Annou Přemyslovnou. Po smrti Václava II. a vraždě Václava III. vymřel rod Přemyslovců. Česká šlechta do Čech povolala Jindřicha Korutanského manžela Anny Přemyslovny a zvolila ho českým králem. Z Čech Jindřicha brzy vypudil římskoněmecký král Albrecht, jenž na český trůn dosadil svého syna Rudolfa.	Rudolf I. Habsburský 1306-1307 *1281 +1307 Český král a titulární polský král 1306-1307 zvaný Habsburský, později i Kaše pro jeho kašovité stravování asi z důvodů neznámé nemoci. Syn římsko německého krále Albrechta I. Habsburského a Alžběty Goricko-Tyrolské. Vládl necelý rok, zemřel z neznámých důvodů ve věku asi 25let. První manželka Blanka Francouzská, druhá Eliška Rejčka. Podoba není známa. Zachovaly se jeho pohřební insignie o váze asi 1kg stříbra, nyní uložené v katedrále svatého Víta na Pražském hradu. Po jeho smrti vládne opět Jindřich Korutanský	Jindřich Korutanský 1307-1310 *asi 1265 +1335 Český král, tyrolský hrabě a korutanský vévoda, syn Menharda II. Odpůrci českého krále Jindřicha Korutanského se snaží na český trůn dosadit mladičkého Jana Lucemburského syna římského krále Jindřicha VII. Jan Lucemburský se měl oženit s Eliškou Přemyslovnou dcerou Václava II. Jindřich VII. rozhodl, že Eliška Přemyslovna je jediný možný kandidát na český trůn. 1309 se setkal Jindřich VII. a Jindřich Korutanský v Norimberku za přítomnosti zástupců české šlechty. Pro Elišku bylo připraveno několik manželů. Tomu zabránila útěkem z Pražského hradu na Vyšehrad. 1310 se složitá situace vyřešila a na trůn nastupuje Jan Lucemburský.	Jan Lucemburský 1310-1346 1296 +1346 zvaný Slepý 1296 Lucemburk, +1346 Kresčak. Jediný syn římského krále Jindřicha VII. a Markéty dcery Jana Braniborského. 1310 ve 14 letech zasnouben a provdán s Eliškou Přemyslovnou. 1311 korunován mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu českým králem v bazilice sv.Víta na Pražském hradu. Jeho rádci byli Petr z Aspeltu, Albrecht z Hohenlohe, Filip z Falkensteina, Jindřich Fuldský, Jindřich z Lipé, Jan z Vartemberka, Petr z Rožmberka a pražský a olomoucký biskup. Jeho vláda se jevila nadějná, jeho starší manželka usilovala o obnovu pevné královské vlády v duchu Přemyslovců. Smrt otce v roce 1313 Janovi postavení dále zkomplikovala. Česká šlechta si vymohla, že veškeré zemské úřady přešly do jejích rukou a rádci museli ze dvora odejít. Když viděl, že šance na zvolení římským králem má spíš rakouský vévoda Fridrich Sličný, což bylo nebezpečné, rozjel kampaň, na jejímž konci byl novým římským králem zvolen Ludvík Bavor, od kterého pak získal pro české království řadu významných ústupků. V červenci 1315 porazil Jan Fridrichova spojence, hornouherského magnáta Matúše Čáka Trenčianského, jehož oddíly napadaly Moravu, v bitvě o Holíč. Od roku 1325 nechal Jan Lucemburský razit první zlaté mince v Česku a na sever od Alp. Na počest florentských odborníků, kteří je razili, byly mince nazvány florény. Původně to byly pouze kopie italských mincí, později byly raženy s Janovým portrétem a heraldickým lvem. Častá nepřítomnost panovníka komplikovala situaci. 1333 přijel do Čech na popud šlechty Janův prvorozený syn Václav-Karel pozdější Karel IV. 1333 a 1334 udělil Jan synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Otec se synem neměl zprvu příliš vřelé vztahy. 1341 Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách. 1339 Jan Lucemburský oslepl. Padl 1346 v bitvě u Kresčaku ve Francii se slovy veďte mne abych měl nepřítele na dosah meče, toho nikdy nebude, aby český král z boje utíkal.	Karel IV. 1346-1378 *1316 +1378 Karel IV., narozen jako Václav, byl jedenáctý český král. Karel IV. byl římsko-německý král od července 1346 a od roku 1355 císař římský. Byl také italský král od roku 1355, burgundský král od roku 1365, moravský markrabě v letech 1333 až 1349 a lucemburský hrabě v období let 1346 až 1353. Pocházel po otci z dynastie Lucemburků a po matce byl potomkem rodu Přemyslovců. Byl to první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské a byl posledním korunovaným burgundským králem. Stal se tak osobním vládcem všech království Svaté říše římské. Karel IV. byl syn dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. Byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal při biřmování během své výchovy ve Francii po svém strýci a kmotrovi Karlu IV. Sličném. Karel IV. patřil mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku. Byl neobyčejně vzdělaný a inteligentní, plynně hovořil pěti jazyky (francouzština, němčina, čeština, latina a italština). Svou moc využil ke konsolidaci českého státu, který byl od jeho doby znám jako Koruna česká. Již jako císař nechal vytvořit Zlatou bulu, nejvýznamnější říšský ústavní zákon, který platil až do zániku Svaté říše římské roku 1806. Ta také významně upravovala vztah českého státu k říši a potvrzovala jeho výjimečné a nezávislé postavení v rámci říše. Jako český král proslul především založením univerzity v Praze, která nese jeho jméno, výstavbou Nového Města pražského, stavbou kamenného (později Karlova) mostu přes řeku Vltavu v Praze, zbudováním hradu Karlštejna a mnoha dalšími počiny. Spolu s otcem započali se stavbou Svatovítského chrámu. Karel také dosáhl významné územní expanze českého státu, především severovýchodním směrem, a to hlavně díky své obratné sňatkové politice. Manželky: Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická, Alžběta Pomořanská.Byl vychován ve Francii, při návratu do čech byl Pražský hrad a Praha zdevastovány. 1348 Prahu začíná obnovovat. 1349 se stává vládcem říše římské. 1356 přijata Zlatá Bula zdůrazňující vyjímečmnost českého krále. Je zde popisován zkratkovitě, vykonal toho tolik, že tu není místo popsat všechny jeho bitvy a sváry světské i církevní. Někdy byl nazýván i Lstivý. Dopustil se i krutostí v těch dobách běžných.

					Václav IV. 1378-1419 1361 +1419 (26.2.1361 Norimberk, zemřel 16.8.1419 Nový hrad u Kunratic) římský král (1376–1400). Syn císaře Karel IV. a Anny Svídnické. Na český trůn nastoupil jako sedmnáctiletý a vládl 41 let, do té doby nejdéle ze všech českých králů. Za jeho vlády se v Čechách rozvinulo hnutí české reformace, jehož spory s katolíky vyústily po jeho smrti v husitské války. V říjnu 1367 se vydal šestiletý Václav s pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi na cestu po městech v Lužici, kterému zde zástupci měst a šlechty osobně vzdávali hold. V únoru 1368 porodila česká královna Alžběta Pomořanská syna Zikmunda, Václavova polovičního bratra. 1368 odjel Karel IV. do Itálie a správu českého království dočasně svěřil Václavovi a především jeho učiteli arcibiskupu Janu Očkovi z Vlašimi. V červnu poslal Václav svému otci do Mantovy dopis, ve kterém krátce líčí dění v Praze. Z neobratnosti písma a chyb vyplývá, že latinsky psaný dopis opravdu psal osobně tehdy sedmiletý Václav. 1370 přijel Václav za svým otcem do Norimberku. Zde Karel IV. jednal s dolnobavorsko-straubingským vévodou Albrechtem I. o sňatku Václava s jeho dcerou Johanou. V červnu byla v Kempnatenu podepsána svatební smlouva a dva dny poté se v Praze narodil Václavův druhý nevlastní bratr Jan. Po oslavě křtin v Praze přijel v srpnu Václav s velkým doprovodem zpátky do Norimberku, kde se konal říšský sněm a 29. září se zde konala také dohodnutá svatba Václava s Johannou Bavorskou. 17. listopadu se poté v Praze uskutečnila korunovace Johanny českou královnou s osmidenní hostinou.	Zikmund 1419-1437 1368 +1437 (14.2.1368 Praha, zemřel 9.12.1437 Znojmo, syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, nevlastní bratr Václava IV. Byl braniboský markrabě, uherský král, římský král, slezský vévoda a lužický markrabě, moravský markrabě, český král, lombardský král a římský císař. Byl vzdělaný, mluvil sedmi jazyky, byl společenský a měl zálibu v rytířských turnajích. Na svou dobu se dožil vysokého věku téměř 70 let. Jeho smrtí česká linie Lucemburků vymřela po meči. V Čechách byl neoblíbený, kvůli Janu Husovi. Narodil 14.2.1368 v Praze Karlu IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Přezdívku, liška ryšavá, podle zrzavých vlasů. 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky. 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky. V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky. 1385 si Zikmund vynutil sňatek s Marií Orleánskou a získal tak uherský trůn. 1419 se stal Zikmund jediným dědicem českého království. 1433 byl Zikmund papežem Evženem IV. korunován na římského císaře. Po bitvě u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. 1436 příjel do Prahy a byl přijat za českého krále. 9.12.1437 zemřel ve Znojmě	Albrecht II. 1437-1439 1397 +1439 Albrecht II. Habsburský 16.8.1397 Vídeň, zemřel 27.10.1439 Uhersko), rakouský vévoda, druhý panovník z dynastie Habsburků na českém trůně, král uherský a římský, český a uherský král, římský král, od 1423 vládl jako markrabě na Moravě. Zikmund sice označil Albrechta jako svého dědice, ale ten se po jeho smrti v roce 1437 domáhal panovnických práv na mnoha místech poměrně obtížně. Přesto se mu postupně podařilo získat korunu uherskou (korunován 1. ledna 1438), římskou (18. března 1438) i českou (29. června 1438 z rukou pánů a olomouckého biskupa Pavla z Miličína) korunu českou. V Čechách se proti Albrechtovi postavila strana vedená Ptáčkem z Pirkštejna, která nabízela korunu polskému princi Kazimírovi. Tomuto nespokojenému křídlu husitů se sice opět podařilo ubránit Tábor, avšak polské vojsko se před Albrechtem stáhlo a ten své zájmy tedy uhájil. V Praze nepobyl Albrecht příliš dlouho. 1438 odjel do Slezska a do Prahy se už nikdy nevrátil. 1439 skonal ve vojenském táboře nedaleko Komárna. Teprve několik měsíců po jeho smrti mu Alžběta porodila syna Ladislava, který získal přídomek Pohrobek.	bezvládí po husitských válkách 1439-1453. Alžběta Lucemburská *1409 +1442 byla dcera císaře Zikmunda Lucemburského a jeho manželky Barbory Celjské. Byla manželkou Albrechta II., za jeho života otěhodněla. 1440 se jí narodil syn Ladislav zvaný pohrobek. Vlády se ujal až ve 13 letech v roce 1453.	Ladislav Pohrobek 1453-1457 *1440 +1457 Byl čtvrtým dítětem českého, uherského a německého krále a rakouského vévody Albrechta II. (V.) Habsburského a jeho choti Alžběty Lucemburské, dcery císaře Zikmunda. Protože se narodil až čtyři měsíce po smrti svého otce, byl nazýván pohrobkem. V době jeho nezletilosti za něj rozhodoval zemský sněm. Jeho matka se všemožně snažila prosadit synova dědická práva především na vládu v Uhrách, kde měl jeho nároky hájit Jan Jiskra z Brandýsa, kterého přijala do svých služeb. V Čechách propukla po Albrechtově smrti anarchie. Stavové začali hledat kandidáta na český trůn. O českou korunu nebyl zájem. Královský majetek byl většinou rozkraden, to, co zůstalo, bylo ve špatném stavu. Přední šlechtické rody konaly výpady proti sousedícím panstvím. V této situaci byla 20. června 1440 v Praze učiněna královská volba – sbor 46 volitelů, mezi nimi i pozdější král Jiří z Poděbrad, dal své hlasy Albrechtu Bavorskému, synovci královny Žofie, manželky zemřelého Václava IV. Ladislav pohrobek zemřel záhadnou smrtí. V roce 1984 byly ostatky přezkoumány a příčinou smrti byla určena leukémie.

					Jiří z Poděbrad 1458-1471 1420 +1471 vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad 23.4.1420, zemřel 22.3.1471 Praha. Byl jediným českým králem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z domácí šlechty. Byl nazýván husitským králem. Byl syn husitského válečníka Viktorína z Poděbrad, jeho matka je neznámá. Do veřejného života vstoupil v 17 letech. Zapojil se do bojů o Tábor. 1440 byl zvolen jedním ze dvou hejtmanů Boleslavského kraje. 1444 převzal vedení celého seskupení východočeských kališníků. V roce 1448 využil nepřítomnosti vůdce katolické opozice Oldřicha z Rožmberka v zemi a jako nejvyšší hejtman ovládl Prahu. Do Prahy se tak mohl vrátit Jan Rokycana jako správce veškerého duchovenstva podobojí. 1457 zemřel Ladislav Pohrobek. 1458 oznámil Jiří z Poděbrad svou kandidaturu. 1458 byl zvolen českým králem, který vzbuzoval respekt. V zemi byl pořádek, hospodářství se rozvíjelo, podporoval rozvoj měst jako základny své moci. Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem. Marná a předčasná byla jeho snaha vytvořit společenství národů. Uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť 1468 vyhlásil Jiřímu válku a zahájil útok na Moravu. 1468 ztratil Jiří většinu Moravy a Matyáš postupoval do Čech. Jiříkovi se podařilo útok zastavit a uherská vojska obklíčit u Vilémova ve východních Čechách. 1469 došlo k jednání obou panovníků. Není známo, co Matyáš kromě zastavení dalších bojů přislíbil, nicméně Jiří ho propustil i s vojskem. Matyáš se však dva měsíce poté (3. května 1469) nechal katolickou šlechtou zvolit v Olomouci za českého krále a došlo k dvojvládí. 1471 se však Jiříkův zdravotní stav výrazně zhoršil a 22. března zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv.Víta.	Matyáš Korvín protikrál 1469-1490 1443 +1490 vlastním jménem Matyáš Hunyadi, 23.2.1443 Kluž, zemřel 6.4.1490 Vídeň, uherský a chorvatský král, který vládl v letech 1458–1490. Roku 1469 byl zvolen českým protikrálem proti Jiřímu z Poděbrad. Jeho původ nebyl významný ani přesně známý. Přesto patřil v té době mezi nejvýznamněší panovníky. Jako mladík byl odvezen do Prahy kde měl být sťat, ale Ladislav Pohrobek zemřel dříve, než k popravě mohlo dojít. Matyášovým cílem se stala silná, centralizovaná monarchie, s rozhodujícím podílem královské moci. Významné úřady rozděloval mezi své stoupence z řad drobné šlechty, měšťanů a cizích odborníků, kteří jej svými ambicemi nemohli ohrozit. Podařilo se mu omezit moc uherských magnátů, a to často způsobem, který jeho protivníci označovali za tyranský. Pevnou rukou vládl i ve vztahu k církevním hodnostářům. Nárokoval si právo rozhodovat o osobách, kterým měl být ten který úřad udělen. Na počátku své vlády měl dobrý vztah s Jiřím z Poděbrad. Nutným cílem jeho vlády bylo porazit sousedící Turky. Snažil se upevnit svou moc kořistnickými výpravami. Měl spory s Jiřím z Poděbrad. Do Matyášových služeb vstoupilo mnoho českých a moravských šlechticů. Matyáš Korvín zemřel ve Vídni 6. dubna 1490 a jeho nástupcem na uherském trůně se stal Vladislav Jagellonský. Pod vládou Vladislava Jagellonského se spojily české a uherské země.	Vladislav II. 1471-1516 Jagellonský 1456 +1516 1.3.1456 Krakov, zemřel 13.3.1516 Budín. Králem byl zvolen v 15 letech a po svém předchůdci Jiřím z Poděbrad zdědil složitou politickou situaci, kterou v první polovině jeho vlády provázely střety s papežem podporovaným uherským králem Matyášem Korvínem. Mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem vypukla hned v roce 1471 válka, která se vedla převážně na Moravě a ve Slezsku. Válka se tak protáhla až do roku 1478. Navzdory Matyášově převaze se mu však mladého Jagellonce vytlačit z Čech nepodařilo a zápas zůstával nerozhodný. Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy a toužil po míru. Po smrti Matyáše Korvína byl Vladislav Jagellonský zvolen 15.7.1490 také králem uherským a z Prahy přesídlil natrvalo do Budína. 1476 uzavřel dvacetiletý Vladislav sňatek s Barborou Braniborskou, ovdovělou dvanáctiletou hlohovskou kněžnou, nikdy ji nevzal do Prahy. Roku 1490 se Vladislav poté, co se stal uherským králem, oženil s Beatricí Neapolskou, dcerou neapolského krále Ferdinanda I. Královna Anna konečně porodila Vladislavovi potomky, dceru Annu a syna Ludvíka. Aby Ludvíkovi zajistil nástupnictví nechal jej potvrdit za uherského i českého krále. Korunovace Ludvíka jako uherského krále se uskutečnila ve Stoličném Bělehradě v červnu 1508, jako českého krále v Praze v březnu 1509. Vladislavov byl vzdělaný, naučil se číst a psát, byl poučen o křesťanské věrouce. Uměl polsky, latinsky a česky. Získal průpravu v rytířských dovednostech. K jeho oblíbeným činnostem patřil především lov a rytířské turnaje. Účastnil se i městských zábav, kde neváhal tančit s neurozenými ženami. Byl dobře rostlý, údajně šlo o pěkného muže vysoké postavy. Koncem života nicméně ztloustl. Značbě nemocný Vladislav II. zemřel krátce po dosažení 60 let v roce 1516.	Ludvík Jagellonský 1516-1526 1506 +1526 1.7.1506 Budín, zemřel 29.8.1526 Moháč ve věku 20let. V době Vladislavovy smrti bylo Ludvíkovi deset let. Jeho otec, který byl dlouhá léta vážně nemocný, jej však dokázal navzdory svojí vnitropolitické bezmocnosti prosadit a nechat korunovat již roku 1508 za uherského krále a o rok později také za krále českého. Poručníkem nezletilého panovníka se až do jeho dospělosti stal polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Starý, Vladislavův nejmladší bratr, a římský císař Maxmilián I. Ludvík pobýval především v uherském Budíně, do Čech zavítal jen výjimečně. Stejně jako český stát zmítaly se také Uhry za jagellonské vlády v naprosté anarchii. Na stavovském sněmu získala převahu střední šlechta, která měla prvotní zájem na zvyšování povinností poddaných, což vedlo k formování a utužování tzv. druhého nevolnictví. V době Ludvíkovy nezletilosti měli zemi spravovat místodržící ostřihomský arcibiskup kardinál Tomáš Bakócs, Jan Bornemisza a Jiří Braniborsko-Ansbašský. Sebevědomá šlechta, nesnášející cizince, jim však vůbec nedovolila ujmout se regentské vlády a zvolila si vlastní regentskou radu, která se skládala z šestnácti zemanů, šesti církevních prelátů a šesti baronů. Počátkem roku 1526 přišly do Uher zvěsti o přípravách Turků na válku. Ludvík se obrátil o pomoc na řadu evropských vládců, významnou podporu nezískal. Ludvíkovi se nepodařilo postavit dostatečně velkou armádu, pomoc přišly jenom pomocné oddíly z Čech a Moravy. Srážka křesťanského vojska s více než dvojnásobně početnou a výborně vycvičenou armádou tureckého sultána Sulejmana I. dopadla katastrofálně. Dne 29.8.1526 bylo uherské vojsko rozdrceno v bitvě u Moháče. Ludvík se po prohrané bitvě na útěku utopil v bažinách kolem Moháče. Jeho tělo bylo pohřbeno ve Stoličném Bělehradě.	Ferdinand I. 1526-1564 1503 +1564 10.3.1503 Alcalá de Henares, zemřel 25.7.1564 Vídeň. Římskoněmecký král od 1531, římský císař od 1556, český a uherský král od roku 1526 a rakouský arcivévoda. Syn Filip I. Sličný a španělská infantka Jana Šílená. Ferdinandovou manželkou byla česká a uherská princezna Anna Jagellonská. Měli spolu patnáct dětí, mimo jiné Ferdinandova nástupce Maxmiliána II. Ferdinand byl od dětství veden k přísně katolickému životu a k respektování habsburských rodových idejí. Spolu s myšlenkami jednoho z největších renesančních učenců Erasma Rotterdamského měl tento fakt největší význam pro formování Ferdinandovy osobnosti. Ferdinand byl od dětství veden k přísně katolickému životu a k respektování habsburských rodových idejí. Spolu s myšlenkami jednoho z největších renesančních učenců Erasma Rotterdamského měl tento fakt největší význam pro formování Ferdinandovy osobnosti. Když Ferdinand dorazil v roce 1521 do Vídně, nesetkával se zpočátku se sympatiemi. Byl vnímán jako cizinec (Španěl) a neuměl německy. Českým králem byl Ferdinand zvolen 23.10.1526 a korunován 24.2.1527. Ferdinandovy državy v Uhrách byly cílem pravidelných tureckých útoků. V roce 1551 vpadli Turci na území Hontianské a Nitranské župy v Horních Uhrách a o rok později se jim podařilo dobýt hrad Drégely. 1554 byl Turky dobyt Fiľakovský hrad. 1562 byla uherská vojska poražena Turky v bitvě u Sečan, ve které zahynulo kolem 10.000 špatně vycvičených mužů ze středního Slovenska. 5.1.1531 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen v Kolíně nad Rýnem také římským králem. Ferdinand I. Habsburský zemřel 25.7.1564 ve Vídni a následujícího roku, po přenesení rakve do Prahy spočinul po boku své manželky Anny Jagellonské. 20.8.1565 pohřben v chrámu sv.Víta v Praze.

					Maxmilián II. 1564-1576 1527 +1576 31.7.1527 Vídeň, zemřel 12.10.1576 Řezno. Císař římský, král český korunován 1562, uherský korunován 1563, markrabě moravský a arcivévoda rakouský. Vlády se ujal po smrti svého otce Ferdinanda I. 27.7.1564. 13.9.1548 císař Karel V. oženil Maxmiliána se svou dcerou (Maxmiliánovou sestřenicí) Marií Španělskou. Tímto sňatkem chtěl jeho strýc posílit vazby se španělskou větví Habsburků, ale také upevnit katolickou víru svého synovce. 1562 byl Maxmilián zvolen římským králem volbou kurfiřtského kolegia ve Frankfurtu, kde byl o několik dní později korunován. V roce 1576 byl Maxmilián zvolen částí polských a litevských magnátů za krále Polska jako protikandidát Štěpánovi Báthorymu, ale nezískal dostatečnou podporu a byl nucen Polsko opustit. Se svou manželkou Marií měl deset synů a šest dcer. Nástupcem se stal jeho nejstarší přeživší syn Rudolf, který byl již v říjnu 1575 zvolen římským králem. Maxmilián zemřel 12. října 1576 v Řezně při přípravách na výpravu do Polska. Na smrtelné posteli odmítl přijmout svátosti. Je pochován v katedrále sv. Víta v Praze.	Rudolf II. Habsburský 1576-1611 1552 +1612 18.7.1552, Vídeň, zemřel 20.1.1612, Praha. Římský císař, uherský, český, chorvatský král a rakouský arcivévoda. Syn císaře Maxmiliána II. a jeho sestřenice Marie Španělské. 12.10.1576 Maxmilián II. zemřel a Rudolf se ujal vlády i jako římský císař. 1583 přesídlil do Prahy. Rudolf se stahoval stále více do ústraní. Dokonce když roku 1593 vypukla další válka s Osmanskou říší, přenechal volnou ruku svým bratrům. Stav císaře se nadále zhoršoval, zejména po roce 1597, k depresím se navíc začaly přidávat projevy syfilis, kterou se nakazil při svých častých erotických hrátkách. Rudolf přestával věřit dokonce i svým rádcům a jeho stav ještě více zhoršovaly úvahy o jeho nástupci, které byly pochopitelné, protože císař neměl doposud žádného legitimního potomka. Panovník nakonec rádce Rumpfa i Trautsona vyhnal a pokusil se o sebevraždu. Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. 9.7.1609 podepsal císař Rudolf II. majestát ve znění, které podle české konfese připravil Václav Budovec z Budova ve spolupráci s Petrem Vokem. Císař Rudolf toužil po pomstě všem, kteří mu ublížili. Pomoci mu měl jeho bratranec pasovský biskup Leopold. Ten naverboval vojsko, které mělo pomoci obnovit Rudolfovu ztracenou autoritu. Probíhalo drancování Prahy, Pasovským se nepodařilo překročit Vltavu a obsadit Staré ani Nové Město. Leopold Pasovský se stáhnul, Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci a v Praze byl uvítán jako nový vládce Matyáš Habsburský, který byl 23.5.1611 korunován českým králem. Rudolfovi byl pak přenechán k užívání Pražský hrad a zůstal do své smrti formálně císařem Svaté říše římské. Rudolf II. nebyl příliš schopným panovníkem. Bohatě podporoval umění, kulturu a vědu. Umění zažívalo „zlaté období“. Za jeho vlády vznikaly v Českém království a v celé římské říši velké umělecké sbírky. Rudolf II. věřil v astrologii a alchymii. Sezval do Prahy významné astronomy z celé Evropy a Praha se stala významným střediskem vědy, která v tomto období zažívala velký rozkvět.	Matyáš Habsburský 1611-1619 1557 +1619 24.2.1557 Vídeň, zemřel 20.3.1619 Vídeň. Císař Svaté říše římské 1612-1619, arcivévoda rakouský 1608-1619, král uherský a chorvatský 1608-1618 a král český 1611-1617. Matyáš byl synem Maxmiliána II. a Marie Španělské a mladší bratr císaře Rudolfa II. 1617 ještě za Matyášova života, přijal český sněm Ferdinanda Štýrského za budoucího českého krále pod jménem Ferdinand II. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, Ferdinanda zvolili za příslib respektování Rudolfova majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů. Budoucí král postupně omezoval Matyášův politický vliv. Stárnoucí Matyáš zřejmě tušil nastávající kolizi v Čechách, ale již neměl v rukou žádnou faktickou moc. Zemřel v březnu 1619. V srpnu téhož roku odmítl Generální sněm Koruny české Ferdinanda II. uznat králem a zvolil Fridricha Falckého.	Fridrich Falcký 1619-1620 1596 +1632 26.8.1596 lovecký zámeček Deinschwang u Ambergu, zemřel 29.11.1632 Mohuč. Vévoda a kurfiřt falcký jako Fridrich V., vůdce Protestantské unie a na přelomu let 1619–1620 král český. Pocházel z rodu falckých Wittelsbachů. Kvůli své pouze roční vládě je známý jako „zimní král“. Fridrich byl synem Fridricha IV. Falckého a jeho manželky Luisy Juliany Oranžské, nejstarší dcery z třetího manželství nizozemského místodržícího Viléma I. Oranžského. Fridrich po váhání nabídku české koruny přijal a 4.11.1619 byl korunován českým králem, tři dny po něm pak byla korunována Alžběta Stuartovna *19.8.1596 českou královnou. Po bitvě na Bílé hoře 8.11.1620 opustil Fridrich Pražský hrad a odjel do Vratislavi. Stalo se tak jeden rok a čtyři dny po jeho korunovaci. Zemřel jako štvanec v Mohuči. Příčiny jeho smrti nejsou jasné. Jeho nejstarší syn Karel Ludvík získal zpět politickou moc na konci třicetileté války v roce 1647.	Ferdinand II. Štýrský 1620-1637 1578 +1637 9.7.1578 Hradec, zemřel 15.2.1637 Vídeň. Císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský. Nepříliš politicky schopný, sehrál tento fanaticky věřící katolický panovník významnou roli ve střední Evropě raného novověku. Místodržícím v Čechách jmenoval Karla z Lichtenštejna a zrušil Rudolfův Majestát. Následovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů. Dne 21.6.1621 nechal popravit na pražském Staroměstském náměstí vůdce povstání. V době válečného příměří mezi roky 1622 a 1623, vydal několik nařízení, která vedla k upevnění panovnické moci. Došlo i k zásadní proměně ve vlastnictví statků v zemích Koruny české. V Čechách byly konfiskacemi postiženy tři čtvrtiny území, na Moravě se jednalo o víc než třetinu území. 1622 byl uzavřen mikulovský mír. 1625 jmenoval Albrechta z Valdštejna velitelem císařských vojsk. Valdštejn si císaře zavázal a ze svých služeb profitoval. Zároveň jako schopný vojevůdce svedl řadu úspěšných bitev. Jeho zásluhou se většina bojů třicetileté války za Ferdinandova života vedla mimo území českých a rakouských zemí. Valdštejn získal značný vliv a bohatství, což budilo závist mezi jeho odpůrci. Začátkem roku 1634 císař uvěřil zprávám o údajné Valdštejnově zradě a nechal ho zavraždit. Ještě za svého života prosadil korunovaci svého syna Ferdinanda III. římským králem. Zemřel ve Vídni 15.2.1637.

					Ferdinand III. 1637-1657 1608 +1657 13.7.1608 Štýrský Hradec, zemřel 2.4.1657 Vídeň), Císař římský, král český, uherský a chorvatský, markrabě moravský a arcivévoda rakouský. Třicetiletá válka pokračovala do 1648 a ukončena vestfálským mírem. 1650 nechal postavit na Staroměstském náměstí v Praze mariánský sloup, dále si nechal vyhotovit soupis všech poddaných podle vyznání. 1638 vyňal pražskou Karlovu Univerzitu z pravomoci jezuitů a obnovil lékařskou a právnickou fakultu. 1654 pak spojil Karlovu Univerzitu s jezuitskou kolejí v Klementinu. Byl rozvážný a šetrný, snažil se omezit výdaje. Slovem i písmem ovládal latinu, němčinu, španělštinu, italštinu, francouzštinu, češtinu a maďarštinu. Zajímal se o přírodní vědy, zejména fyziku, psal básně a úspěšně též skládal hudbu. Byl třikrát ženatý a měl celkem 11 dětí.	Leopold I. 1657-1705 1640 +1705 9.6.1640 Vídeň, zemřel 5.5.1705 Vídeň. Syn císaře a krále Ferdinanda III. a jeho manželky Marie Anny Španělské. Císař Svaté říše římské, král český a uherský, markrabě moravský. Nebyl zběhlý ve státních záležitostech. Byl předurčen na církevní cestu. Donucen vládnout se obklopil poradci. Někteří bez vědomí císaře budovali kontakty s Francií. Neustálým problémem byla finanční situace. Následně udeřila velká epidemie moru, vyžádala si 100.000 obětí. 1679 přijel císař do Čech, aby unikl před morovou epidemií ve Vídni. 1680 nastalo selské povstání, a zavhvátilo rozsáhlá území Čech. Teprve koncem května byl za použití násilí znovu nastolen provizorní klid. Mnoho účastníků povstání bylo popraveno nebo odsouzeno k nuceným pracím či k žaláři. 1680 vydal robotní patent, který omezil robotu na tři dny v týdnu. Války s Francií a Tureckem jej nutily udržovat obrovskou armádu. 1688–1697 probíhala válka o falcké dědictví a následný mír z Rijkswijku vrátil Leopoldovi I. jeho územní ztráty z předcházejících střetů. Leopold I. Habsburský byl druhým nejdéle vládnoucím panovníkem v Čechách a v Uhersku, vládl 48let. Zemřel roku 1705.	Josef I. 1705-1711 1678 +1711 26.7.1678 Vídeň, Zemřel 17.4.1711 Vídeň, Římský císař, uherský a český král. Syn císaře Leopolda I. ze třetího manželství s Eleonorou Neuburskou. Inteligentní a schopný, ovládal sedm jazyků a po otci Leopoldovi zdědil hudební nadání, sám komponoval skladby. Otec ho nechal korunovat uherským a římskoněmeckým králem; českým králem korunován nikdy nebyl, byť k Čechám měl dobrý vztah. 1702 navštívil Prahu a Starou Boleslav. Zamřel ve Vídni.	Karel II.(VI) 1711-1740 1685 +1740 1.10.1685 Vídeň, zemřel 20.10.1740 Vídeň. 1711 až 1740 císař Svaté říše římské, arcivévoda rakouský a panovník ostatních habsburských dědičných zemí. Jako Karel III. byl králem uherským a chorvatským, jako Karel II. králem českým, jako Karel III. byl označený za protikrále Španělska, od roku 1713 byl pak jako Karel VI. králem neapolským a mírovou smlouvou v Utrechtu od roku 1713 do roku 1720 jako Karel III. byl králem Sardinie, od roku 1720 pak jako Karel IV. králem sicilským. Byl nejmladší synem císaře Leopolda I. a jeho manželky Eleonory Falcko-Neuburské. 1713 vydal Pragmatickou sankci o posloupnosti rakouské dinastie a ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské, čímž umožnil Marii Terezii vládnout	Marie Terezie 1740-1780 1717 +1780 13.5.1717 Vídeň, zemřela 29.11.1780, Vídeň. Arcivévodkyně rakouská, královna uherská, královna česká a markraběnka moravská. Jediná vládnoucí žena na českém trůnu. Jejím manželem byl Štěpán Lotrinský. O smrti manžela r.1765 se dozvěděla od svého nejstaršího syna Josefa II. S jeho smrtí se nedokázala vyrovnat a po zbytek života chodila v černém a své šperky rozdala dcerám. 1774 zavedla povinnou školní docházku. 1753–1775 iniciovala rozsáhlou přestavbu Pražského hradu do jeho současné podoby. Měla 16 dětí. Život měla komplikovaný, trvale těhotná prožila řadu válek a nakonec ztratila jen Slezsko. Marie Terezie se nikdy nevyrovnala se ztrátou Slezska. Snažila se pro jeho opětné získání o podporu Francie. To se nepovedlo. Spolu se svým synem Josefem II. zavedli řadu významných reforem, ač jejich vztah byl často napjatý. Byly očíslovány domy, sepsání obyvatelé, pozemky, upřesněna pravidla pro psaní matrik, zavedeno dědičné příjmení, pravidla pohřbývání, požární ochrany atd.

					Josef II. 1780-1790 1741 +1790 13.3.1741 Vídeň, zemřel 20.2.1790 Vídeň. Císař Svaté říše římské, král uherský a nekorunovaný král český, markrabě moravský a arcivévoda rakouský. Nejvýznamnější panovník evropského osvícenství, prosadil řadu reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě. Byl nejstarší syn Marie Terezie a císaře Svaté říše římské Františka I. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Isabelou Parmskou, po její smrti již nebyl schopen navázat citový vztah k jiné ženě. Jeho druhou chotí byla jeho sestřenice, dcera císaře Karla VII. Bavorského a Marie Amálie Habsburské. K tomuto sňatku byl donucen svou matkou, manželství však bylo jen formální. Se svou matkou měl časté konflikty. Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie se více řídila svou hlubokou katolickou zbožností. 1770 postihl Čechy velký hladomor. Byl zakázán vývoz obilí z území celé říše. Josef II. také nařídil otevřít armádní sýpky a do Čech a na Moravu se následně začalo dovážet obilí z okolních zemí. Svého vrcholu dosáhla krize během roku 1771, během kterého zemřely stovky tisíc lidí. Zlepšení pak přinesla až úroda roku 1772. Pracoval 12-18 hodin denně. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů. Za nejdůležitější z nich lze považovat částečné zrušení cenzury, toleranční patent a zrušení nevolnictví. 1782 vydal sekularizační dekret, jímž zrušil některé církevní řády a kláštery, které neposkytovaly vzdělávání, zdravotnické služby nebo nevykazovaly vědeckou činnost. Bylo zrušeno 140 klášterů – téměř polovina všech v zemi. Toto nařízení se týkalo řádů jezuitů, kamaldulů, kapucínů, karmelitánů, kartuziánů, klarisek, benediktinů, cisterciáků, dominikánů, františkánů, paulínů a premonstrátů a v nich žijících 1484 mnichů a 190 jeptišek. Majetek těchto řádů byl převeden do náboženského fondu. Spolu s ruskou carevnou Kateřinou Velikou vedl válku proti Osmanské říši. Touto válkou však svou situaci ještě zhoršil. Josef II. se těžce nemocen vrátil do Vídně. Situaci Rakouska nakonec zachránil general Laudon, který v říjnu 1789 dobyl Bělehrad. Joseef II. nedosáhl zamýšlených cílů. Byl neústupný a prosazoval jen svoji pravdu. Oproti své matce nedokázal diskutovat se svými odpůrci. Po jeho smrti byla většina jeho patentů zrušena. Až jeho následníci je upravili a zavedli znovu.	Leopold II. 1790-1792 1747 +1792 5.5.1747 Vídeň, zemřel 1.3.1792 Vídeň. Císař římský, král český, král uherský, markrabě moravský, velkovévoda toskánský. Byl 9.potomkem Marie Terezie. 1765 se oženil s dcerou španělského krále Karla III. Marií Ludovikou a měli 16dětí. Během své krátké vlády pobýval ve Florencii, Vídni a Praze. 1792 zemřel nečekaně rychle.	František I. 1792-1835 1768 +1835 12.2.1768 Florencie, zemřel 2.3.1835 Vídeň. Vnuk Marie Terezie. Syn toskánského velkovévody Leopolda a jeho manželky Marie Ludoviky Španělské. Král uherský, chorvatský a český, císař rakouský, král lombardsko-benátský a poslední císař Svaté říše římské. František byl poslán k armádnímu pluku do Uherska a snadno se přizpůsobil rutině vojenského života. Zúčastnil se tureckého tažení na Balkáně a po boku generála Laudona byl přítomen při obléhání Bělehradu v roce 1789. 1.manželka Alžběta Vilemína Württemberská oddáni 1788. 1791 2.manželství Marie Tereza Neapolsko-Sicilská. Sňatek pokrevního bratrance a sestřenice, část potomků degenerovaných, část normálních. Při korunovaci se poprvé setkal s pozdějším nejmocnějším mužem Rakouska Klementem Václavem Lotharem Metternichem, který se později stal jeho pravou rukou. František se utkal s Napoleonem v 6válkách. Po Bitvě národů u Lipska v říjnu 1813 byl Napoleon poražen a jeho žena Marie Luisa se vrátila i se synem, římským králem Napoleonem Františkem Bonapartem (pozdější vévoda František Zákupský), do Rakouska. Po Vídeňském kongresu (18. září 1814 – 9. červen 1815), jenž byl Metternichovým triumfem, se Evropa vrátila do starých kolejí. Marie Luisa byla poslána do Parmy jako vévodkyně a malý Bonaparte zůstal s dědečkem ve Vídni. 1816 se František oženil naposledy. Jeho nastávající se stala dcera bavorského krále Maxmiliána I., princezna Karolína Augusta Bavorská. Karolína byla už jednou, díky Napoleonovi, provdaná za Viléma I. Württemberského, manželství však bylo bezdětné. Z tohoto důvodu bylo po Napoleonově pádu v roce 1815 rozvedeno.	Ferdinand (V.) I. Dobrotivý 1835-1848 1793 +1875 19.4.1793 Vídeň, zemřel 29.6.1875 Praha. Rakouský císař, český, lombardsko-benátský, chorvatský a slavonský král. (1830–1848) uherský král. Ferdinand měl hudební nadání, hrál na klavír a trubku, nadšeně se zabýval botanikou a zajímal se o vývoj techniky. Rozhodně není možné ho označit za slabomyslného, neboť hovořil pěti jazyky. Na druhou stranu byl poněkud flegmatický a z jeho zdravotních problémů vyplývala některá další omezení. Ferdinandovi rodiče byli bratranci. Trpěl epileptickými záchvaty. 1835 se po smrti Františka I. stal rakouským císařem a 7.9.1836 se nechal korunovat na českého krále jako Ferdinand V. Sám však prakticky nevládl, protože jeho otec před svou smrtí, s ohledem na synovu údajnou slaboduchost a slabé vladařské schopnosti, fakticky vložil vládu do rukou všemocného kancléře Metternicha a státní rady. Dne 2.12.1848 byl proti své vůli odstaven od trůnu a abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I. Zbytek života strávil Ferdinand se svou ženou Marií Annou v Praze. Ačkoliv mu lékaři předpovídali krátký život, vydržel zde ještě 27 let. Na Pražském hradě mu bylo vykázáno jedno křídlo. Také mu bylo zakoupeno bývalé Toskánské panství se zámky Ploskovice a Zákupy, které pro něj byly nákladně upraveny a přestavěny. Pražané ho měli rádi, vídávali ho na dnešní Národní třídě, kde na každodenních procházkách dával dětem bonbony a chudým almužnu. Praze postupně věnoval 450.000 zlatých. Zemřel ve věku 82 let na Pražském hradě 29.7.1875.	František Josef I. 1848-1916 1830 +1916 18.8.1830 zámek Schönbrunn, Vídeň, zemřel 21.11.1916 tamtéž. Císař rakouský, král český (nekorunovaný) a uherský, král lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský atd. Vládl téměř 68 let, což ho řadí mezi nejdéle vládnoucí panovníky světové historie. Roku 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Poté, co roku 1859 prohrál válku s Italy, přecházel postupně ke konstituční formě vlády. Neúspěchem skončila i Františkova válka s Pruskem z roku 1866, po níž následovalo vyrovnání s Uherskem a další vlna liberalizace. V osobním životě František příliš šťastný nebyl a prožil řadu tragédií. Jeho prvorozená dcera zemřela jako dítě, s manželkou Alžbětou Bavorskou, známou pod jménem Sisi, se postupně odcizili a roku 1898 byla zavražděna. Jeho jediný syn Rudolf spáchal roku 1889 se svou milenkou sebevraždu, bratra Maxmiliána zastřelili republikáni v Mexiku.

					Karel I. Habsburský 1916-1918 1887 +1922 17.8.1887, zámek Persenbeug, Dolní Rakousy, zemřel 1.4.1922, Monte, Funchal, Madeira. Poslední císař rakouský, král český, apoštolský král uherský, markrabě moravský. Na trůn usedl 21.11.1916. Byl korunován pouze za uherského krále 30.12.1916 v Budapešti. Marně se snažil zabránit nebo ukončit 1.světovou válku. 1918 byl nucen odejít do exilu kde zemřel.	Tomáš Garrigue Masaryk 1918-1935 *1850 +1937 viz video	Edvard Beneš 1935-1938 *1884 +1948 viz video	Edvard Beneš 1940-1945 v exilu *1884 +1948 viz video	Emil Hácha 1938-1939-(1945) *1872 +1945 viz video

											Edvard Beneš 1945-1948 *1884 +1948 viz video	Klement Gottwald 1948-1953 *1896 +1953 viz video	Antonín Zápotocký 1953-1957 *1884 +1957 zvaný Tonda harmonikář. Při veřejných setkáváních hrál na harmoniku. viz video	Antonín Novotný 1957-1968 *1904 +1975 viz video	Ludvík Svoboda 1968-1975 *1895 +1979 viz video	Gustáv Husák 1875-1989 *1913 +1991 viz video	Václav Havel 1989-1992 *1936 +2011 viz video		Václav Havel 1989-1993 *1936 +2011 viz video	Václav Havel 1993-2003 *1936 +2011 viz video	Václav Klaus 2003-2013 *1941 rozdělení československa. Klaus, Mečiar viz video	Miloš Zeman 2013-2023 *1944	Petr Pavel 2023-> *1931

Arcivévoda Karel I. Habsburský (*1887, +1922). Nikdy nebyl korunován českým králem, ale zaslouží si aby zde byl zmíněn. Byl významným českým politikem, který se snažil zabránit 1.světové válce. Říká se o něm, že však přišel pozdě. Dětství a mládí Karel strávil převážně v Dolních Rakousích, ve Vídni a Čechách. V roce 1911 se Karel oženil se Zitou Bourbonsko-Parmskou *9.5.1892 +14.3.1989, s níž měl celkem 8 dětí včetně následníka Oty. Fyzicky byl korunován pouze za uherského krále, a to 30. prosince 1916 v Budapešti. 12.11.1906 přerušil vojenskou službu, aby nastoupil dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. Tehdy už byla univerzita rozdělena na německou a českou. Aby nevznikaly národnostní rozbroje, byl Karel vzděláván profesory z obou částí univerzity. Karel nedocházel na přednášky, ale profesoři jej navštěvovali na Pražském hradě, kde tehdy pobýval. Studium ukončil právnickými zkouškami dne 14. března 1907. Do doby univerzitních studií spadá slavnostní vyhlášení jeho plnoletosti 17. března 1907. Jak bylo zvykem, Karel dostal vlastní komoru, císař jmenoval jeho vrchním komořím knížete Zdenko Lobkowicze, který s Karlem setrval až do jeho smrti na Madeiře. Čelákovice navštívil 28.11.1911. Karla I. a jeho manželku Zitu uvítal starosta Jindřich Čurda slovy. "Ve středu okresu našeho ráčila Vaše císařská a královská Výsost zvoliti své sídlo. Vaše císařská a královská Výsosti, nejjasnější pane arcikníže, přivádíte do středu obyvatelstva národa českého vznešenou choť svou, aby shlédla ten zemský ráj to na pohled a dobrý český lid," zamontoval čelákovický starosta do svého proslovu i českou hymnu. Karel I. se Zitou se ubytovali na zámku v Brandýse n/L. Budoucí rakouský císař odpověděl německy i česky. Česky mimo jiné řekl: "Pobyt v Brandýse bude nám jistě příjemný." Pak se kočár s celebritami rozjel z nádraží směrem k zámku, všude vítán špalíry nadšených občanů. Budoucí rakouský císař odpověděl německy i česky. Česky mimo jiné řekl: "Pobyt v Brandýse bude nám jistě příjemný." Pak se kočár s celebritami rozjel z nádraží směrem k zámku, všude vítán špalíry nadšených občanů. 1914 začala první světová válka. Karel se, ač s válkou nesouhlasil, brzy ocitl v centru dění. Po smrti svého prastrýce, císaře Františka Josefa I., se v listopadu 1916 stal novým panovníkem Rakousko-Uherska. V době, kdy Evropa procházela jedním z nejkrvavějších konfliktů v dějinách, se Karel jako jediný evropský vládce pokusil v roce 1917 ukončit válku mírovými jednáními. Část svého života prožil na pražském hradu a na zámku v Brandýse n/L. Po pádu monarchie byl Karel donucen odejít do švýcarského exilu, odkud se ještě dvakrát neúspěšně pokusil o návrat na uherský trůn. Nakonec byl vyhoštěn na portugalský ostrov Madeiru, kde žil v chudobě a s rodinou trpěl v těžkých podmínkách. Zemřel v roce 1922 ve věku pouhých 34 let na zápal plic, když svou nemoc přijal jako oběť za mír a jednotu svých národů. Blahořečen byl papežem Janem Pavlem II. v roce 2004. Ve videích a následných fotkách je jeho život podrobně popsán

zpět